„Takzvaná dobrá společnost nechává platit přednosti každého druhu, jen ne duševní, ty jsou dokonce něco jako kontraband. Tahle společnost nás zavazuje k nekonečné trpělivosti se vší pošetilostí, bláznovstvím, zvráceností a tupostí. Naopak osobní přednosti mají žebrat o prominutí nebo se skrývat; neboť duchovní převaha zraňuje pouhou svou existencí, bez jakéhokoli přičinění vůle. Společnost, nazývající se dobrou, má tedy nejen tu nevýhodu, že nám nabízí lidi, které nemůžeme chválit ani milovat, ale ani nepřipouští, abychom byli sami sebou, jak je naší povaze přiměřené; spíše nás nutí, abychom se kvůli shodě s ostatními scvrkli či dokonce znetvořili. Duchaplné řeči nebo nápady patří jen do duchaplné společnosti: v obyčejné jsou přímo nenáviděny, neboť kdo se chce takové společnosti zalíbit, je naprosto nutné, aby byl povrchní a omezený. V takové společnosti se proto musíme se silným sebezapřením zříci tří čtvrtin svého já, abychom se připodobnili druhým. Za to máme ovšem ty druhé: avšak čím kdo má více vlastní hodnoty, tím více shledá, že zde zisk nekryje ztrátu a že obchod končí v jeho neprospěch.”