§6.

V této prvé knize však zatím považujeme vše jen za představu, za objekt pro subjekt; a jako na všechny ostatní reálné objekty pohlížíme i na vlastní tělo, od něhož u každého vychází nazírání světa, pouze ze stránky poznatelnosti. Podle toho je nám jen představou. Vědomí každého jednotlivce, které se vzpouzelo již prohlášení jiných objektů za pouhé představy, se však ještě více příčí, má-li být představou i vlastní tělo; a to proto, že každému je věc o sobě, pokud se jeví jako vlastní tělo, známa bezprostředně, pokud se však objektivizuje v jiných předmě­tech nazírání, pak jen nepřímo. Pro postup našeho zkoumání je však tato abstrakce, tento jednostranný způsob uvažování, toto násilné rozlučování bytostně jednotné­ho celku nezbytné. Proto musí být onen odpor prozatím potlačen a upokojen v očekávání, že následující úvahy doplní jednostrannost úvah nynějších na úplné poznání podstaty světa.

Tělo je nám tedy zde bezprostředním objektem, tj. představou, která pro subjekt tvoří východisko poznání tím, že sama se svými bezprostředně poznanými promě­nami předchází použití zákona kauzality, a tak k němu poskytuje první data. Jak jsme ukázali, veškerá podstata hmoty spočívá v jejím působení. Avšak účinek a příčina existují pouze pro rozvažování, které není nic než jejich subjektivní korelát. Avšak rozvažování by se nikdy nemohlo užít, kdyby nebylo ještě něco jiného, z čeho vychází. Něco takového je pouze smyslový počitek, bezprostřední vědomí tělesných změn, jímž se tělo stává bezprostředním objektem. Podle toho — jak je patrné — shledáváme možnost poznání viditelného světa ve dvou podmínkách: první, vyjádříme-li ji objektivně, je schopnost těl vzájemně na sebe působit, vyvolávat v sobě změny, bez kteréžto všeobecné vlastnosti těl by nebylo možné žádné nazírání, ani kdyby zde byla senzibilita živočišných těl. Chceme-li však tutéž první podmínku vyjádřit subjektivně, tak řekneme: především rozvažování umožňuje vnímání, neboť jen z něho vzniká a také jen pro ně platí zákon kauzality, možnost účinku a príčiny, a proto jen pro něj a skrze něj existuje viditelný svět. Druhou podmínkou je pak senzibilita živočišných těl či vlastnost jiných těles být bezprostředně objekty subjektu. Už sice pouhé změny, jichž doznávají smyslové orgány jim specificky přiměřeným působením vnějšku, pokud toto působení nevzbuzuje ani bolest, ani slast, tj. pokud nemá žádný přímý význam pro vůli, je třeba nazývat představami, neboť jsou vnímány a existují jen pro poznání. Potud tedy pravím, že tělo je poznáváno bezprostředně, je bezprostředním objektem. Pojem objekt se tu však nesmí brát ve vlastním smyslu, neboť při tomto bezprostředním poznání těla, jež předchází činnost rozvažování a je pouhým smyslovým počitkem, není tu tělo samo vlastně jako objekt, nýbrž teprve tělesa, která na ně působí. Poznání vlastního objektu, tj. představy vnímatelné v prostoru, se totiž děje jen skrze rozvažování a pro rozvažování, tedy nikoli před jeho užitím, ale teprve po něm. Proto se tělo jako vlastní objekt, tj. jako názorná představa v prostoru právě jako všechny ostatní objekty poznává teprve nepřímo, aplikací zákona kauzality na působení jedné jeho části na jinou, ledy tím, že oko vidí tělo, že ruka je hmatá. Podoba vlastního těla nám tudíž není známa z pouhého pocitu těla. Vlastní tělo se totiž podává teprve poznáním, jen v předsta­vě, tj. jen v mozku, jako něco rozprostraněného, článkovaného, organického. Slepci od narození se této představy dostane teprve postupně, daty, která inu dodává hmat. Slepý bez rukou by nikdy nepoznal svou podobu, nebo by ji nanejvýš postupně odvozoval a sestrojoval z působení jiných těles na něho. Nazýváme-li tedy tělo bezprostředním objektem, je tomu třeba rozumět s tímto omezením.

Ostatně, jak plyne z řečeného, všechna živočišná těla jsou bezprostřední objekty, tj. východiska nazírání světa, pro subjekt vše poznávající a právě proto nikdy nepoznaný. Poznávání a jím podmíněný motivovaný pohyb je proto vlastním charakterem živočíšstva, jako je pohyb na podněty charakterem rostliny. Věci anorganické však nemají žádný jiný pohyb než způsobený vlastními příči­nami v nejužším smyslu, což jsem vše obšírněji vyložil v pojednání O větě o důvodu, 2. vyd. §20, v Etice, první pojednání, III a v práci O vidění a barvách, §1, kam tedy odkazuji.

Z řečeného vysvítá, že všechna zvířata, i ta nejnedokonalejší, mají rozvažování, neboť všechna poznávají objekty a toto poznání jako motiv určuje jejich pohyby. — Rozvažování je u všech zvířat a u všech lidí totéž, všude má tutéž jednoduchou formu: poznávání kauzality, přechod od účinku k příčině a od příčiny k účinku a nad to nic. Avšak stupně jeho bystrosti a rozsáhlost sféry jeho poznání jsou nanejvýš rozličné, rozmanité a mnohonásobně odstíněné — od nejnižšího stupně, který poznává jen kauzální poměr mezi bezprostředním objektem a objekty nepřímými, dostačující tedy právě k tomu, aby pomocí přechodu od působení na tělo k jeho příčině ji nazíral jako objekt v prostoru — až k vyšším stupňům poznání kauzální souvislosti pouze nepřímých objektů mezi sebou, které postupuje až k pochopení nejsložitějších sepětí příčin a účinků v přírodě. Neboť i toto poznání vždy ještě náleží rozvažování (Verstand), nikoli rozumu (Vernunft), jehož abstraktní pojmy mohou sloužit jen k tomu, aby zachytily ono bezprostředně pochopené, ustálily a spojily, ale nikdy, aby vytvořily porozumění samo. Každou přírodní sílu i přírodní zákon, každý případ, v němž se projevují, musí nejprve rozvažování bezprostředně poznat, instinktivně pochopit, než může in abstracto vstoupil do reflektujícího vědomí jakožto předmět rozumu. Intuitivním, bezprostředním pochopením pomocí rozvažování byl objev zákona gravitace R. Hooka a odvození z něho tolika početných a velkých jevů, které později potvrdily Newtonovy výpočty; rovněž Lavoisierův objev kyslíku a jeho důležité role v přírodě, i Goethův objev toho, jak vznikají fyzikální barvy. Všechny tyto objevy nejsou nic jiného, než správný, bezprostřední, zpětný postup od účinku k příčině, za nímž ihned následuje poznání totožnosti přírodní síly, která se projevuje ve všech příčinách téhož druhu. A toto veškeré pochopení je jen odstupňovaný projev jedné a téže funkce rozvažování, pomocí níž i zvíře nazírá příčinu, která působí na jeho tělo, jako na objekt v prostoru. Proto také jsou všechny tyto velké objevy, právě tak jako vnímání a každý projev rozvažování, bezprostředním vhledem, a jako takové dílem okamžiku, appercu, nápadem, nikoli produktem dlouhých a složitých úsudků in abstracto; ty naproti tomu slouží fixaci bezprostředního poznání rozvažování tím, že je ukládají do svých abstraktních pojmů, tj. činí je zřetelnými, schopnými toho, aby je mohli vyjadřovat a označovat jiní. — Ona bystrost rozvažování v chápání kauzálních vztahů nepří­mo poznávaných objektů se uplatňuje nejen v přírodních vědách (za jejichž veškeré objevy děkujeme jí), ale i v praktickém životě, kde ji nazýváme chytrostí, zatímco ve vědě je to ostrovtip (pronikavost a důvtipnost). Chytrost přesně vzato označuje výhradně rozvažování sloužící vůli. Mezi těmito pojmy však nikdy nelze vést přesné hranice, jelikož je to vždy jedna a táž funkce téhož rozvažování, činného v každém zvířeti již při vnímání objektů v prostoru, která jednak ve své největší bystrosti v přírodním jevu z daného účinku správně vystihuje neznámou příčinu a podává tak rozumu látku k promýšlení obecných pravidel jako přírodních zákonů; jednak užitím známých příčin k zamýšleným účinkům vyna­lézá složité, důmyslné stroje; jindy obrácena k motivaci buď prohlédá a maří jemné pletichy a úskoky, nebo sama náležitě reguluje motivy a lidi. kteří jsou vnímaví pro každý motiv, uvádí podle libosti jako stroje pákami a koly do pohybu a řídí ke svým účelům. – Nedostatek rozvažování se ve vlastním smyslu nazývá hloupostí a je právě tupostí v používání zákona kauzality, neschopností bezprostředně chápat sepětí příčin a účinků, motivů a jednání. Hlupák nepo­zoruje, že různé osoby jednají jen zdánlivě na sobě nezávisle, ve skutečnosti však ve smluvené spojitosti. Dá se proto snadno mystifikovat a obelstít, nepozoruje zatajené motivy podávaných rad, vyslovených soudů atd. Vždy mu však schází pouze jediné: bystrost, rychlost, lehkost v aplikaci zákona kauzality, tj. síla rozvažování. — Největší příklad hlouposti, který se mi kdy naskytl a je vzhledem k tomuto pozorování velmi poučný, byl asi dvanáctiletý úplně pomatený hoch v blázinci, který měl sice schopnost rozumu, neboť mluvil a vnímal, ale rozva­žováním byl za mnohými zvířaty: neboť kdykoli jsem přišel, sledoval zrakem sklo brýlí, jež jsem nosil na krku a v němž se zrcadlila okna pokoje a vrcholky stromů za nimi. To ho pokaždé naplňovalo velkým údivem a radostí a neomrzelo ho s úžasem se na to dívat, jelikož nechápal zcela bezprostřední příčinu zrcadlení.

Jako jsou u lidí stupně bystrosti velmi odlišné, tak zajisté ještě různější jsou mezi rozličnými druhy zvířat. Všechna, tedy i ta, která jsou nejblíže rostlině, mají přece tolik rozvažování, kolik postačuje pro přechod od účinků v bezprostředním objektu k objektu zprostředkovanému jakožto příčině, tedy k názoru, k aprehenzi objektu. Právě to je totiž činí zvířaty, tím, že jim dává možnost motivovaného pohybu a tím vyhledávání nebo aspoň uchvacování potravy, zatímco rostliny mají jen pohyb na podněty, jejichž bezprostřední působení musejí očekávat nebo po nich chřadnout, nemohou však za nimi chodit nebo je chytat. U nejdokonalejších zvířat se podivujeme jejich ostrovtipu, např. u psa, slona, opice, lišky, jejíž chytrost tak mistrovsky vylíčil Buffon. Na těchto nejchytřejších zvířatech může­me dosti přesně odhadnout, jak mnoho dokáže rozvažování bez pomoci rozumu, tj. abstraktního poznání v pojmech. U sebe samých to tak poznat nemůžeme, protože u nás se rozvažování a rozum vždy vzájemně podporují. Proto často shledáváme projevy rozvažování zvířat brzy nad, brzy pod svým očekáváním. Na jedné straně nás překvapuje bystrost slona, který, ač přešel v Evropě již mnoho mostů, najednou se vzpěčuje vstoupit na most, přes nějž přece jako jindy vidí jít zástup lidí a zvířat, protože se mu zdá příliš lehce stavěný pro jeho váhu. Naproti tomu opět se divíme, že chytří orangutani neudržují nalezený oheň, u něhož se ohřívají, přikládáním dříví: důkaz, že to již vyžaduje úvahu, jíž nelze dosáhnout bez abstraktních pojmů. Že poznání příčin a účinků, jakožto všeobecná forma rozvažování, je dokonce a priori vlastní i zvířatům, je úplně jisté už z toho, že je i jim jako nám předchozí podmínkou názorného poznání vnějšího světa. Chceme-li však k tomu ještě zvláštní doklad, pozorujme např., jak se ještě malý pes neodvažuje seskočit ze stolu, jakkoli si to přeje, jelikož předvídá působení tíže svého těla, aniž by tento zvláštní případ znal již ze zkušenosti. Ostatně při posuzování rozvažování zvířat se musíme chránit toho, abychom mu nepři­pisovali, co je projevem pudu — což je vlastnost od rozvažování i rozumu zcela odlišná, i když často působí velmi podobne jako rozvažovaní i rozum dohromady. Výklad toho však nepatří sem, ale bude na místě při sledování harmonie či tzv. teleologie přírody ve druhé knize. Výhradně jí je věnována i 27. kapitola dodatků.

Nedostatek rozvažování jsme nazvali hloupostí; nedostatek schopnosti použí­vat při praktických věcech rozum poznáme později jako pošetilost: nedostatek soudnosti jako prostoduchost, konečně částečný nebo úplný nedostatek paměti jako pomatenost. — Co je správně poznáno rozumem, je pravda, totiž abstraktní soud s dostatečným důvodem (Pojednání o větě o důvodu, §29 nn.). Co je správně poznáno rozvažováním, je realita, totiž správný přechod od účinku v bezprostředním objektu k jeho příčině. Proti pravdě stojí omyl jako klam rozumu, proti realitě zdání jako klam rozvažování. Obšírnější výklad toho všeho lze najít v první kapitole mého pojednání O vidění a barvách. — Zdání vzniká tehdy, když jeden a týž účinek může být způsoben dvěma zcela rozdílnými příčinami, z nichž jedna působí velmi často, druhá zřídka. Rozvažování, které nemá žádná data k rozezná­ní, jaká příčina zde působí, jelikož účinek je zcela stejný, předpokládá pokaždé obvyklou příčinu. A poněvadž jeho činnost není reflektující a diskurzivní, nýbrž přímá a bezprostřední, stojí před námi taková klamná příčina jako nazíraný objekt, který je ale právě falešným zdáním. Jak tímto způsobem vzniká dvojité vidění a hmatání, uvedeme-li smyslové orgány do neobvyklé polohy, jsem ukázal na uvedeném místě a právě tím jsem podal nevyvratitelný důkaz, že nazírání existuje jen díky rozvažování a jen pro rozvažování. Příklady takového klamu rozvažování či zdání jsou dále: hůl ponořená do vody, jež se zdá být zlomená; obrazy sférických zrcadel, které se objevují při vypouklé ploše poněkud za ní, při vyduté daleko od ní; sem též patří rozměry Měsíce zdánlivě větší na obzoru než v zenitu, jež nejsou optické, neboť — jak dokazuje mikrometr — oko zachycuje Měsíc v zenitu v zorném úhlu dokonce poněkud větším než na obzoru. Je to však rozvažování, co za příčinu slabšího lesku Měsíce a všech hvězd na obzoru pokládá jejich větší vzdálenost, odhaduje je jako pozemské předměty podle vzdušné perspektivy, a považuje tudíž. Měsíc na obzoru za mnohem větší než v zenitu a zároveň nebeskou klenbu za rozlehlejší na obzoru, tedy plošší. Totéž nesprávné odha­dování podle vzdušné perspektivy nás nutí pokládat velmi vysoké hory, jejichž vrchol je pro nás viditelný jen v čistém, průhledném vzduchu, za bližší než jsou, na úkor jejich výšky, např. Montblanc, vidíme-li jej ze Salenche. — A všechna taková klamavá zdání jsou před námi v bezprostředním názoru, který se nedá odstranit žádnou vyšší činností rozumu. To může pouze omyl, tj. soud bez dostatečného důvodu, způsobem protikladným soudu pravdivému, tak např. in abstracto poznat, že nikoli větší vzdálenost, nýbrž hustší páry na obzoru jsou příčinou slabšího lesku Měsíce a hvězd. Avšak zdání ve všech uvedených přípa­dech zůstává navzdory každému abstraktnímu poznání nezvratně stát: neboť rozvažování je od rozumu, jakožto jediné lidské schopnosti poznávání, naprosto a zřetelně odloučeno a o sobě vůbec ani v člověku nereflektuje. Rozum může vždy jen vědět: jedině rozvažování samotnému, bez přispění rozumu, zůstává nazírání.