§4.

Kdo poznal formu věty o důvodu, jak se jeví vzhledem k čistému času jako takovému a na niž spočívá všechno počítání a měření, poznal tím právě i celou podstatu času. Není to totiž nic jiného, než právě ona forma věty o důvodu a nemá žádné jiné vlastnosti. Následnost je forma věty o důvodu v čase; následnost je veškerou podstatou času. — Kdo dále poznal větu o důvodu, jak platí o pouhém čistě nazíraném prostoru, vystihnul právě tím i veškerou podstatu prostoru; neboť prostor není vůbec nic jiného než možnost, aby se jeho části určovaly jedna druhou, což nazýváme polohou. Podrobné zkoumání polohy a ukládání výsledků tohoto zkoumání v abstraktních pojmech k pohodlnějšímu upotře­bení, to je obsahem celé geometrie. — A právě tak zase, kdo poznal formu věty o důvodu, která ovládá obsah oněch forem (času a prostoru), pokud jsou vnímatelné, tj. ovládá hmotu, tedy kdo poznal zákon kauzality, poznal tím právě i podstatu hmoty jako takové, neboť ta není ničím jiným než kauzalitou, což každý bezprostředně nahlédne, jakmile to uváží. Její bytí je totiž její působení a nijak jinak si ji jako existující nelze myslet. Jen působením vyplňu­je prostor a čas, její působení na bezprostřední objekt (což je zase sama hmota), podmiňuje nazírání, v němž jedině existuje. Následek působení každého jiného hmotného objektu na druhý se poznává, jen pokud poslední působí nyní na bezprostřední objekt jinak než dříve; spočívá jen v tom. V příčině a účinku tedy spočívá celá podstata hmoty. Její bytí je její účinko­vání. (Bližší o tom v Pojednání o větě o důvodu, §21, s. 77). Nanejvýš vhodný je proto německý termín pro všechno hmotné; Wirklichkeit (skutečnost; wirken = působit).[15] Toto slovo je mnohem výstižnější než Realität. To, nač působí, je vždycky opět hmota; její veškeré bytí a bytnost spočívá pouze v zákonitých změnách, jež vyvolává jedna její část v druhé. Je tedy úplně relativní podle toho, jaký vztah platí v jejím oboru, zrovna jako čas a prostor.

Ale čas a prostor, každý sám o sobě, jsou v názoru představitelné i bez hmoty, ne však hmota bez nich. Již forma, která je od ní neodlučitelná, předpokládá prostor. Její působení, v němž spočívá její bytí, se týká vždy změny, tedy časového určení. Ale nejen že čas a prostor každý zvlášť pro sebe jsou předpokládány hmotou, nýbrž spojení obou stanoví její bytí, právě proto, že spočívá, jak bylo ukázáno, v působení, v kauzalitě. Všechny myslitelné, nespočetné jevy a stavy by totiž mohly být v nekonečném prostoru vedle sebe, aniž by si překážely, nebo také následovat po sobě v nekonečném čase, aniž by se rušily, takže by pak nebylo třeba nějakého vzájemného nutného vztahu ani pravidla, které by je podle toho vztahu určovalo; nebylo by ho dokonce možno ani použít, tudíž přes veškerou sousednost v prostoru a přes veškerou změnu v čase — pokud by se totiž každá z těchto obou forem vyskytovala o sobě a bez souvislosti s druhou — by nebyla vůbec žádná kauzalita, a poněvadž ta tvoří vlastní podstatu hmoty, ani žádná hmota. — Avšak zákon kauzality nabývá svého významu a nutnosti jen tím, že podstata změny nespočívá prostě v pouhém střídání stavů, nýbrž spíše v tom, že na témž místě v prostoru nyní je nějaký stav a po něm jiný, a v jednom a témž určitém čase zde tento stav, tam onen; jen toto obapolné omezení času a prostoru propůjčuje pravidlu, podle něhož musí probíhat změna, význam a zároveň nutnost. Co se stanoví zákonem kauzality, není tedy následnost jevů v pouhém čase, ale tato následnost vzhledem k určitému prostoru, a nejen jsoucnost jevu na určitém místě, nýbrž na tomto místě v určitém čase. Změna, tj. podle zákona kauzality vznikající střídání, se tedy pokaždé týká určité části času a určité části prostoru zároveň a vespolek. Proto kauzalita spojuje prostor s časem. Objevili jsme však, že v působení, tedy v kauzalitě, spočívá veškerá podstata hmoty; následovně v ní musí také být prostor spojen s časem, tj. musí mít zároveň v sobě vlastnosti času a prostoru, jakkoli si oba odporují, a musí v sobě spojovat to, co v každém z obou pro sebe je nemožné, tedy neustrnující plynulost času, se ztuhlou, neměnitelnou strnulostí prostoru; nekonečnou dělitelnost má od obou. Podle toho shledáváme, že především kauzalitou se způsobuje současnost, jež by nemohla být ani v pouhém čase, který nemá žádné „vedle sebe”, ani v pouhém prostoru, který nezná žádné „před“, „po“, či „nyní“. Ale současnost mnohých stavů vlastně tvoří podstatu skutečnosti, neboť především skrze ni je umožněno trvání, které se totiž dá poznat jen střídáním toho, co trvá, s tím, co je tu zároveň. Avšak také jen prostřednictvím trvajícího ve střídání obdrží střídání charakter změny, tj. přechodu k jiné kvalitě a formě při setrvávání substance, tj. hmoty.[16] V pouhém prostoru by byl svět strnulý a nehybný, nebylo by žádné „po sobě“, žádná změna, žádné působení: ale není-li působení, není ani představa o hmotě. V pouhém čase by zase bylo vše plynulé: neexistovala by žádná stálost, žádné „vedle sebe“, a proto žádná současnost, tudíž žádné trvání: tedy opět žádná hmota. Teprve spojením času a prostoru vzniká hmota, tj. možnost být najednou, tím možnost trvání a jím opět možnost stálosti substance při změně stavů.[17] Tím, že hmota má svůj původ ve spojení času a prostoru, má vesměs ráz obou. Svůj původ z prostoru osvědčuje zčásti formou, která žije neodlučně od ní, ale zvláště (protože změna náleží pouze času, avšak v něm samotném není nic trvalého) její stálostí (substancí), jejíž jistotu je proto třeba a priori zcela a úplně vyvozovat z jistoty prostoru.[18] Svůj původ v čase však osvědčuje kvalitou (akcidencí), bez níž se nikdy neobjevuje a která je prostě totéž, co kauzalita, působení na jinou hmotu, tedy změna (časový pojem). Zákonitost tohoto působení se však vztahuje vždy k prostoru a času zároveň a právě pouze v tom je její význam. Úkolem zákona kauzality je jedině určit, jaký stav v určitém čase a určitém místě musí nastat. Na tomto odvození základních určení hmoty z forem našeho poznání, jež jsou nám apriorně povědomé, spočívá, že hmotě a priori přiznáváme jisté vlastnosti, totiž rozprostraněnost, tj. neprostupnost, působivost, pak rozlehlost, nekonečnou děli­telnost, setrvalost, tj. nezničitelnost a konečně pohyblivost: naproti tomu tíži, nehledě k její všeobecnosti, musíme jistě přičíst k poznatkům a posteriori, ačkoli Kant v „Metafyzických základech přírodních věd, s. 71 (Rosenkranzovo vydání s. 372) ji uvádí jako poznatelnou a priori.

Ale jakož objekt vůbec tu je jen pro subjekt jako jeho představa, tak je každá zvláštní třída představ zase jen pro stejně zvláštní stránku subjektu, kterou nazýváme poznávací schopností. Subjektivní korelát k času a prostoru pro sebe, jako prázdným formám, nazval Kant čistou smyslovostí. Jelikož Kant tu prorazil cestu, můžeme si tento výraz podržet, ač není zcela přiléhavý, neboť smyslovost již předpokládá hmotu. Subjektivní korelát hmoty či kauzality, neboť obě jsou jedno, je rozvažování, a není nic mimo to. Jedinou jeho funkcí a jedinou schopností je poznávat kauzalitu, a loje veliká, veleobsáhlá schopnost, připouště­jící rozmanité užití, v níž je však přece identita všech jejích projevů. Obráceně je veškerá kauzalita, tedy veškerá hmota, tím celá skutečnost, jen pro rozvažování, skrze rozvažování, v rozvažování. Přední, nejjednodušší, stále trvající projev rozumu je nazírání skutečného světa; to je vesměs poznávání příčiny z účinku; proto je všechno nazírání intelektuální. Přesto by se k němu nemohlo nikdy dospět, kdyby nějaký účinek nebyl bezprostředně poznán a nestal se tak výcho­diskem. Tohoto druhu je působení na živočišná těla. Pokud jsou bezprostředními objekty subjektu, je jimi zprostředkováno nazírání všech jiných objektů. Změny, které každé zvířecí tělo zakouší, jsou bezprostředně poznávány, tj. pociťovány, a poněvadž toto působení se ihned uvádí jako vztah k jeho příčině, vzniká nazírání příčiny jako nazírání objektu. Tento vztah není žádný soud v abstraktních pojmech, neděje se reflexí ani libovůlí, nýbrž bezprostředně, nutně a jistě. Je to způsob poznávání čistého rozvažování, bez něhož by se nikdy k nazírání nedospě­lo, ale zůstalo by jen při temném, jako asi mají rostliny, uvědomění změn bezprostředního objektu, které by následovaly zcela bezvýznamně po sobě, kdyby trochou bolestí nebo rozkoše neměly význam pro vůli. Ale jako východem slunce je tu viditelný svět, tak rozvažování svým jediným jednoduchým úkonem jedním rázem proměňuje temné, bezvýznamné cítění v názor. Co pociťuje oko, ucho i ruka, to není názor, ale pouhá data. Teprve když rozvažování přejde od účinku k příčině, je tu svět jako v prostoru rozestřený názor, podobou měnlivý, co se týče hmoty po všechny časy trvalý, neboť spojuje prostor a čas v představě hmoty, tj. působnosti. Tento svět jako představa je zrovna tak jen pro rozvažování, jako je skrze rozvažování. V první kapitole svého pojednání „O vidění a barvách“ jsem již vyložil, jak rozvažování z dat, která podávají smysly, zjednává názor, jak srovnáváním dojmů, které smysly přijímají od stejného objektu, se dítě učí nazírat, právě jak jen tato okolnost podává vysvětlení tak mnohých smyslových úkazů, např. jednoduchého vidění oběma očima, dvojitého vidění při šilhání nebo při nestejné vzdálenosti za sebou stojících předmětů, které okem současně pozo­rujeme, i každého jiného klamu, který bývá vyvolán náhlou změnou smyslových orgánů. Mnohem obšírněji a důkladněji jsem však o tomto důležitém předmětu pojednal ve druhém vydání „Pojednání o větě o důvodu“, §21. Všechno, co je řečeno tam, má své nutné místo zde, muselo by tedy být řečeno zde ještě jednou. Jelikož, je mi však odporné opisovat jiné jakož i sama sebe, a poněvadž také nejsem s to vylíčit to lépe, než se stalo tam, místo abych to zde opakoval, odkazuji k tomu, ale předpokládám to také jako známé.

To, jak se děti a operovaní slepci učí vidět, jak vidíme jednoduše, co vnímáme dvěma očima, jak vidíme a hmatáme dvojitě při vyšinutí smyslového orgánu z obyčejné polohy, jak se předměty jeví vzpřímeně, kdežto obraz v oku je obrá­cený, jak se barva, která je jen vnitřním úkonem, polarizačním sdílením činnosti oka přenáší na vnější předměty, a konečně také stereoskop — to všechno jsou pevné a nezvratné důkazy toho, že veškeré nazírání není pouze smyslové, nýbrž intelektuální, tj. čistě rozvažováním prováděné poznávání (Verstandeserkenntnis) příčiny z účinku, a že proto předpokládá zákon kauzality, na jehož poznávání závisí veškeré nazírání, spolu s ním veškerá zkušenost podle své první a celé možnosti; ne však obráceně, poznání zákona kauzality nezávisí na zkušenosti, v čemž by spočíval Humův skepticismus, který je teprve tím vyvrácen. Neboť nezávislost poznání kauzality na každé zkušenosti, tj. jeho apriorita může být dokázána pouze závislostí každé zkušenosti na něm; a to se zase může stát, jen když — jak je naznačeno v Pojednání o barvách — dokážeme, že poznání kauzality je již obsaženo v nazírání, které zahrnuje veškerou zkušenost, že tedy existuje zcela apriorně vzhledem ke zkušenosti, od níž je jako podmínka předpokládáno, aniž ji předpokládá. Nemůže to však být dokázáno způsobem, jaký použil Kant a jaký jsem kritizoval v „Pojednání o větě o důvodu“, §23.